Ego se snaží držet svého myšlení, je to omezený svět bez Boha. Nechce přijmout něco dokonalejšího. Má strach z Jeho nedefinovatelnosti, neuchopitelnosti, nepředvídatelnosti a Síly prožívání, jež se stále mění. Bojí se, jak se vyrovná se změnou, co s ním nové udělá. Proto stále prosazuje svůj nefunkční naivní přístup. Odmítá se odevzdat větší Dokonalosti, Bezhraničnosti a Neomezenosti a stálým změnám na Cestě, ze které má strach. Ví, že už nikdy nebude mít své postavení, bude jen pokorně poslouchat příkazy Vyšších částí. Samo už nebude rozhodovat o ničem. Nerado připouští, že je jen omezenou částí Boha, raději se uzavírá do své bolestivé prázdnoty. Vše na čem mu záleží je stejně jinak a své představy si nemůže vynutit. To ho ještě více svírá a způsobuje mu zavržení Bohem i velkou a neřešitelnou beznaděj. Chce zpátky svojí omezenost a tupý klid, aby dál mohlo naivně snít o svém věčném ráji, ve kterém ho nic nebude rušit a bude si v něm samo vládnout.